Tikot

16. února 2014 v 21:32 | nerrti
Stará slohovka na téma: "Považujete knihy za přežitek?"



Tikot archaického měřiče času odpočítával vteřiny. Byl to vskutku podivný přístroj - vyrušoval studenty z ospalého klidu, který vládl v celé místnosti. Otupělost se linula a studenti i přes ten neobvyklý zvuk klimbali hlavami nad konzolami. Kdyby si ovšem nedávali pozor, byli by nejspíš v polospánku slítli dolů, do nekonečně působícího prostoru, který se rozléhal, kam oko dopadlo. Ne že by se jim něco mělo stát, ostatně byli v pouhopouhém programu, ale ten šok tedy rozhodně nestál za to. Sloužilo to zkrátka k udržení pozornosti.
Kantorka, staromódně působící, malá, snědá žena středního věku, s širokými boky a hákovitým nosem si odkašlala a promluvila: "To stačí, měli jste dost času, abyste absorbovali informace z programu. Teď, když všichni znáte konstrukci tohoto primitivního měřiče času, který lidé v devatenáctém století nazývali hodiny, pojďme se podívat na způsoby vzájemného sdílení. Jak víte, jste na jednom z posledních institutů, který podporuje tradiční způsob výuky, tedy mluvené slovo. Dříve to bylo naprosto běžné. Nebyly žádné programy, žádná zvláštní technika, žádné informace se neabsorbovaly do mozku. Všechno si museli zaznamenávat takzvaně písemně. Ještě v jednadvacátém století byli lidé tak primitivní, že měli potřebu vyvolávat své emocionální libido umělými způsoby, jako je třeba souhra libě znějících tónů, čemuž říkali hudba, nebo zobrazování představ do plochy pomocí rukou a umělých barev, malba. A jejich dráždění emočního kvocientu docházelo tak daleko, že zaznamenávali informace zcela jednoduchým způsobem: vytvářeli knihy, do nichž vkládali své zkušenosti, ať už skutečné, nebo prostě vymyšlené. Něčemu říkali odborná literatura…" jeden ze studentů si posměšně odfrkl, "něčemu zas příběhy. Jistě se ptáte proč."
Lektorka se rozhlédla po svých studentech. Pochopitelně ničí pozornost nevzbudila. S lehkým povzdechem pokračovala. "To, že nebyli natolik vyspělí, aby si vytvořili programy, které jim umožnily existenční seberealizaci, ovšem neznamená, že byli hloupí. To, co dělali je naprosto mimořádné a fascinující, ostatně pochybuji, že by kdokoliv z vás dnes něco takového dokázal." Odmlčela se. Znovu pohlédla na apatické studenty, kteří byli právě teď nejspíš uprostřed nějakého ilegálního programu, který je pohlcoval, aniž by proti tomu ona mohla cokoliv říct, protože to nebyla schopná dokázat.
Posraný systém.
Občas ji napadalo, že to před touhle programovou revolucí muselo být mnohem lepší.
Mohla by jít domů a zapnout si program, který by zcela potlačil její frustrované pocity podivné prázdnoty, naplnil ji, aniž by musela hnout prstem. Bylo to přece zcela přirozené.
"Tak mě napadá…" kousla se do rtu a otočila se ke svým studentům. "Viděl někdy někdo z vás knihu?" program, ve kterém se nacházeli, její otázku přeložil do hmotné podoby, mezi učitelkou a studenty se vznášela projekce velké věci, která se rozkládala a byla popsána starými symboly.
"Vy z nich umíte číst, paní učitelko?"
"Zkoušela jsem to." Odvětila. "Není to tak těžké."
"Nepřijde vám tohle… umělé buzení emocionálního libida trochu… zbytečné?" otázal se zničehonic.
Učitelka na něj pohlédla. Kůže na čele se zvrásnila překvapením. "Vy si občas dopřejete ručně vytvořenou stravu, přestože je systém schopen vás nakrmit aniž byste hnuli chuťovými pohárky. Přijde vám tohle zbytečné?"
Bylo to vůbec poprvé, co nějakého studenta vyprovokovala ke skutečné reakci.
"Myslím, že i to zbytečně zabírá čas." Odpověděl jiný student po chvilce zamyšlení.
Ano, lidé kdysi dávno ztratili takovými zbytečnostmi tolik času.
Tikot hodin stále narušoval obvyklý klid.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama